Tedy odjížděla jsem z malého malebného městečka na Malé Hané a cesta by se dala popsat slovy:
sedí a jedou…” .
V moravské metropoli jsem pak přesedlala na "žlutý expres" se stevardkou s výrazem "všem vám do pití něco přimíchám" … evidentně za sebou měla "nikdynekončící" noc, co zanechala pachové stopy v jejích vlasech…
Nemůžu opomenout ani jízdu s mou rodičkou.. sedět v pomačkaném škytajícím “autě” jako spolujezdec je adrenalinový zážitek a je skoro zázrak se ve zdraví dostat z místa A do místa B..
Povedlo se a už zase sedím ve žluťáku do Prahe.. tentokrát jsem celou cestu prospala… otázkou zůstává zda za to může víc pán trpící plynatostí přede mnou nebo pozdní noční hodiny…
V metru to už bylo jiný kafe… v jedenáct večer už pravděpodobně do posledního vagónu nenastoupím.. pravidelně tam dělaj bordel “ožralý, sotva zletilý hovada”.. doslova… a tentokrát to tedy opravdu stálo za to.. Vypatlaní opičáci se věšeli na tyče, šlapali si po brýlích a měli evidentně radost jak se jich všichni bojí… jediná statečná asi 40letá paní s pugétem v ruce pronesla cosi o ničení majetku a dnešní mládeži..
Opičák s nejtupějším výrazem jí jedním švihem vyrval kytku z ruky a omlátil jí o dveře.. A co bylo dál?
Asi 8 okolo cestujících (mužů) muselo urychleně vystoupit s očima zabodnutýma do země… je téměř stoprocentní jistota, že pokud bych se rozhodla zastat se paní, tak z metra vypadnu v jiné podobě a všichni se mi vyhnou velkým obloukem….
Závěr je jedinej.. pokud chci v noci cestovat metrem a nechovat se jako ignorantskej srab, budu si muset osvěžit základy musada a pořídit si nějakou odstrašující zbraň… rychle utíkat zatím umím :)
Hned další mokré ráno se znovu hroutím do kožených sedaček žlutého zázraku… vyrážíme poloprázdní, ale ani to neodradí navoněného “šéfa” v bílé košilce přede mnou si sedačku sklopit do nejnižší polohy… a to pár vteřin poté, co si do tácku přede mnou odložím kelímek s horkým kafem…
Na můj dotaz, zda mu to přijde normální mi nasupeně odvětí, že snad je tam místa všude dost a můžu si přesednout.. přece asi... Tato osoba se stala mým osobním vzorem pravého buranského “pražáka” ..
Politá, s rozmačkanýma nohama jsem spěchla na další bus - tentokrát “obyčejný” …
Poslední zážitek mi dopřála stařenka, která ač všude kolem bylo volno, postávala u mé dvojsedačky tak dlouho, než moje otupělá mysl pochopila, že opravdu musím posunout batoh a tu igelitku musím zvednout a dát si jí na klín, aby si mohla přisednout… Nikdo přece nechce sedět sám :)
Ještě že se za dobu mého cestování napříč republikou naše dítko lásky naučilo šlapat na kole bez přídavných koleček.. je to totiž na dlouhou dobu pro mne jediný přijatelný dopravní prostředek..
Žádné komentáře:
Okomentovat