Kouzlo Beskydské sedmičky

Po roce konečně nastal ten den, kdy se 3000 natěšených bláznů za hudby z pevnosti Boyard a ohňostrojem nad hlavou, vydají startovní bránou vstříc horskému ultra maratonu neboli masakru zvanému Beskydská sedmička. 

To si samozřejmě nemůžu nechat ujít i když to s mou účastí bylo 14 dní před startem pěkně nahnutý.. Nakonec jsem ale přemluvila kamarádku, kterou jsem viděla naposledy před 5lety. Jsem za to ráda - lepší parťačku jsem si nemohla přát :)

Beskydská sedmička se neptá cos dělal minulý měsíc, ale cos dělal minulý rok :)) Tak to po trase zaznělo nesčetněkrát a nezbývá než souhlasit. Trasa dlouhá až 94km prověří fyzičku s nožičkama důkladně :)Pojďme ale pěkně od startu.

Registraci ve Frenštátě jsme stihli bez stresu - už to je pro nás úspěch :) Zašklebit se do kamery při aktivaci čipu pro Finisher photo (pěkně škodolibá věc:) a hurá na vlak, co nás převezl do Třince. Poslední návštěva wc, poslední lok coly, poslední rozloučení s ostatními. Mezitím proběhla na pódiu žádost o ruku a na řadu přišel nějaký černokněžník co se za nás pomodlil, posvětil nás vodou z koštěte, děvečka v kroji zapěla hymnu a hurááá :)) START!!

My běžíme trasu hobby a jelikož jsme spolu nikdy neběžely, nijak na to netlačíme. Pomalu se synchronizujeme :) Pod první kopec dobíháme v první vlně a pohodičku nám překazí až křeč v lýtku parťačky. Přece jen ještě před měsícem neměla ani tušení čeho se účastní a příprava byla nulová. Jenže je to holka drsná a po pár křečích a odpočinku rozejde všechno :) Něco jako magnesium jsme obě považovaly za zbytečnost, takže jí ani nic jiného nezbylo.. :) 

Bohužel tým kluků sporťáků potkal mnohem větší problém a po našem setkání na občerstvovačce v Krásné závod ukončili. Přece jen běh a zvracení - v jejich podání "porucha příjmu potraviny" nejde dohromady... My ale šlapem dál na Lysou, kde nám vlil novou energii do žil dechberoucí pohled na svítání.. Kocháme se, ale pausy jsou zrádné a já nikoho sedět nenechám :)) V Ostravici se polévkové občerstvení zvrhlo ve 45minut a to už jsem nervózně klepala hůlkama :) 

Na řadu přichází můj nejoblíbenější kopeček Smrk - je zábavný díky šutroidním stezkám a strmým vstupům, které nedovolí myslet na nějaké bolístky :) Na vrcholu jsem donutila spoluběžkyni spapat ibalgin, aby si následný seběh pořádně užila. Ani netuší jakou jsem měla radost, když to vzala vážně :)) Z Čeladné po párku a chlebu s hořčicí se šlo zase o něco lépe. Tedy do chvíle, kdy parťačka zjistila, že cedulím s kilometry se nedá věřit. Na Radegast je to ještě hooodně daleko... První a jediná krize odešla jak přišla, pokecaly jsme s místními spoluchodci a tradááá Pindule...

Poslední kopeček je malý pouze na mapě. To mi utkvělo z minulého ročníku a zase se to potvrdilo. Ani křeče, bolavá třísla a vyžvejklý kotníky nás nedokázaly zastavit :) Do cíle je to už jen kousek a poslední úsek probíháme za fandění místních... Můj výraz při závěrečném fotu na K2 mluví za vše :))

Já jsem si B7 užila na plný pecky. Jako zázrakem mě nepotkaly žádné puchýře, bolavé klouby ani vyvrknutý kotník a o to víc si vážím své spoluběžkyně, že i přes všechny ty bolesti zatla zuby a celou cestu byla strašně v pohodě. Výsledkem je čas, na který jsem ani nepomýšlela. Takže příští rok znovu a spolu :))